Život Křiváka - Kapitola 3.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje. 

Dnes jsem se rozhod, že projedu na internetu inzeráty z gastronomie. V kuchyni byl od mamky vzkaz: „Arnošte, guláš byl výbornej, skoč nakoupit. Peníze a seznam máš na lednici. Díky.“ Tak mě mamina udělala radost, že ji chutnalo a taky, že mám zajít na nákup. Něco zbyde a každá kačka dobrá. Vracím se z obchodu, dvě plný tašky a říkám si, že bych moh zajít za dvacku polechtat štěstí. Otevřu dveře sázkovky, uvnitř prázdno, jen ta krásná holka zvedne oči od nějaké knížky a na moje „Dobrý den“ odpoví „Tak co, jdete pro výhru?“ „Bohužel“ povídám s očima sklopenýma do země. „Asi ta káva hned tak neproběhne“ snažím se udržet rozhovor. „No to asi ne. Musíte se víc snažit“ usmívá se na mě a kouká těma svýma nádhernýma očima. Sedám si k nabídce a jsem z toho tak rozhozenej, že se ani nesoustředím, co na tiket dávám. Ono je to stejně jedno, za dvacku moc parády neudělám. U okýnka přešlapuju a čekám, až mě tiket vyjede z tiskárny. „Tak hodně štěstí a nashledanou“ slyším za pultem, ale to už upaluju pryč. Asi po padesáti metrech slyším, jak někdo křičí: „Halóó,halóó“ tak se otočím a nevěřím svým očím. Mává na mě ta kočka ze sázkovky. Říkám si, co asi chce, že by přece jen chtěla na to kafe zajít „Vy si asi myslíte, že nemám co jíst? Nechal jste tady dvě plné igelitky jídla.“ To jsem debil! Já z ní byl tak rozhozenej, že jsem na nákup vůbec nepomyslel. „Jé, to sem ale vůl“ povídám. „To bych to doma schytal. Moc vám děkuju.“ „Já jsem Arnošt“ a podávám jí ruku. „Ahoj, já jsem Vendula“ a při podání ruky se naklonila a já dostal malou pusu na tvář. Vzal jsem nákup a mazal domů, celej rozrušenej. Doma jsem zapnul počítač a začal hledat inzeráty. Není to teda žádná hitparáda. Do kuchyně chtějí kuchaře s praxí dva roky, nebo se zaměřením na čínskou kuchyni. Aspoň něco jsem objevil mezi inzeráty pro číšníky. „Hotel Kalich přijme číšníka/servírku, pouze vyučené, praxe není podmínkou, nástup možný ihned.“ Uložil jsem si telefon a odpoledne tam zajdu na pivko. Je to sice na druhým konci města, než bydlím, ale pěšky se to dá za dvacet minut ujít, tak uvidíme. Pořád musím myslet na Vendulu. Představuju si, jaké by to bylo, vzít ji sebou na koncert, nebo v létě na nějakej festival na celej víkend. To by byla paráda. Je půl třetí a čekám, až mamka dorazí z práce. Pouštím si koncert Black Sabbath z doby, kdy tam zpíval Ronnie James Dio. Mám ho radši, než Ozzyho. „Nechceš to trochu stlumit? Vždyť se ten kravál nedá poslouchat!“ Ani jsem neslyšel klíče v zámku. Mamka je doma a je nějaká nabroušená. „Koupil jsi všechno? A kde je zbytek peněz z nákupu?“ Dávám na stůl 120 korun a povídám: „Nemoh bych si je půjčit, za chvilku jdu kvůli práci a tak si tam dám pivko a omrknu to. Je to v Kalichu a hledaj pingla, tak se tam chci zeptat osobně. Prosím.“„No dobře, ale pak hned zavolej, jak to dopad lo. Už by to chtělo, abys začal něco dělat. A ty peníze ti nedávám, ty mě samozřejmě vrátíš!“ a podívala se na mě tím svým přísným pohledem. Stojím před Kalichem, trochu nervozní a mám chuť se sebrat a zmizet. Nakonec jsem se překonal a vlezl dovnitř. Bydlím tady od mala, ale v hotelu jsem nikdy nebyl. Přímo naproti vchodu je recepce, doprava jsou schody vedoucí k pokojům a nalevo vstup do restaurace. Vlezu dovnitř, do úplně prázdnýho lokálu, z kterýho vedou ještě dveře do salónku. Jen restaurace pojme tak 80 hostů a salónek pade určitě. Sed jsem si k nejbližšímu stolu a než sem vyndal retka, už u mě byl číšník. „Dobrý den. Tak co to bude?“ povídá vlezlým způsobem. „Dám si pivko, a jestli můžu poprosit, tak popelník.“ Po chvilce dorazil s pivem i popelníkem a zmizel někam do kuchyně. Pivo nic moc a docela teplý. No když tady není ani noha, tak se nedivím. Má to usazený v trubkách a někdo to dostat musí. Piju ho s nechutí a přemýšlím, jestli si dám ještě jedno a jak se ho mám zeptat na tu práci. „Prosím vás, můžu se na něco zeptat?“ dodal jsem si odvahy. „Copak byste si přál?“ „Chtěl jsem se zeptat na ten inzerát, prej hledáte číšníka?“ „Jo, to hledáme, ale vedoucí už tady dnes není. Já tady budu končit. Vy byste měl jako zájem? To budete asi čerstvě po vyučení. Zkuste to zítra dopoledne, to tady bude na sto procent“ a už chtěl odcházet. „A proč končíte? Jdete za lepším?“ sebral jsem odvahu. „Do toho vám nic není!“ utřel mě. Zaplatil jsem pivo a vyrazil k domovu. Mamce jsem oznámil, že už tam dnes nikdo nebyl a hned ráno do hotelu zajdu. Nadšená moc nebyla, ale žádné komentáře neproběhli, protože koukala na jeden z těch nekonečných a trapných seriálů. Žaneta je někde ve fitku s kámoškama a tak mám aspoň počítač pro sebe. Ještě projedu inzeráty a kouknu se, jak je to s tím koncertem v Žilině. Ráno jsem vstal po deváté a vyrazil do Kalichu. Dnes tam nebyl ten neochota ze včera, ale nějaká servírka. Vypadala docela k světu a mohlo ji táhnout tak na padesát. „Dobrý den, mohla byste mě zavolat pana vedoucího?“ ptám se slušně. „Jistě, hned pro něho dojdu“ a zmizela někam do kuchyně. Asi po pěti minutách se objevil vysoký chlap, hustý černý vlasy, věk kolem padesátky. „Dobrý den. Co potřebujete?“ „Dobrý den, přišel jsem se zeptat na práci. Četl jsem váš inzerát.“ „Jo, tak se mnou pojďte dozadu do kanclu.“ Prošli jsme velkou kuchyní, kde bylo asi osm lidí. V kanceláři mě podal ruku a povídá. „Libor Lukeš, jsem tady provozní, tak co nám o sobě řeknete?“ „Jmenuju se Arnošt Modřanský, nedávno jsem se vyučil v oboru kuchař/číšník a nemám práci. Praxi mám jen ze školy. Bydlím v Prouzově a nastoupit bych mohl hned.“ „Jste zatím jediný, kdo se uchází a potřebujeme už od pátka někoho na plac. Nechte mě tady na vás číslo a zítra se vám ozvu. Pokud byste v pátek nastoupil, dělá se tady na krátký a dlouhý týden. Restaurace se otvírá v sedm hodin ráno a podle počtu snídaní, se večer domlouváte, v kolik je nutné zde ráno být. Zavíračka je ve 22 hodin, pátek a sobota o půl noci. Obavy z protahování směn mít nemusíte, máme tady hotelový bar, který je otevřen až do pěti do rána. Pracoval byste ve dvojici s naší Marií, to je ta paní, která dnes pracuje. To je zatím vše“ a dal najevo, že už na mě čas mít nebude. Tak uvidíme, do zítřka se má ozvat. Mám z toho divnej pocit, radši bych stál za pípou v nějaký zaplivaný čtyřce, než v hotelu, ale nejsem v situaci, abych si moh vybírat. Vypad jsem z hotelu a přemýšlím, co budu dělat. Zajdu se mrknout k Danymu do dílny, dáme cígo a pokecáme. „Zdárek Dany!“ překřikuju přehrávač, z kterého na plný koule vyřvávaj Children of Bodom. Tahle finská sestava mě taky hodně dostala, hlavně album Follow The Reaper z roku 2000. „No zdáár Křiváku! Co ty tady?“ vylejzá zpod auta, celej zasranej. „Byl jsem kvůli práci, vypadá to, že v pátek nastupuju do Kalichu, jako pingl, do zítřka se mě maj ozvat.“ „No to si děláš prdel! Do Kalichu? Tak to ti dávám tak měsíc, dýl tam nevydržíš. Tam chodí samej snobák. Už se těším, až tam za tebou s Chezou vyrazíme.“ „Klídek Dany, ještě není nic jistý, a když to dopadne, tak se uvidí, třeba to tak hrozný nebude. Jo a měl bych dělat s dost pěknou babou, sice ji táhne na padesát, ale vypadá jak zachovalá čtyřicítka.“ „Hmmm, od kdy ty seš na paničky? A co ta kočka ze sázkovky o který si minule básnil?“ rejpe do mě Dany. „Ty vole vidíš? Já úplně zapomněl zkontrolovat tiket, co jsem včera u ní dal za dvacku! Máš vzadu noťas? Že bych se mrknul na výsledky.“ „Jasně, zalez si tam a hlavně nic nestahuj, znáš se, vole!“ opět rejpe. Sedím v místnosti, co má být jako kancelář autoservisu, i když do toho má hodně daleko a v ruce mám tiket, kterej jsem vylovil z kapsy u kalhot. Ani jsem ho včera po vsazení nezkontroloval a tak koukám, že výhra dělá něco přes dvanáct tisíc. Nedávám si vůbec žádný naděje. Mám tam moc zápasů. Zadal jsem stránky sázkovky, kliknul na kontrolu tiketu a zadal kód. To snad není možný!!! Všechny zápasy jsou označeny zelenou fajfkou! „Dany ty vole!!!!“ řvu jak pominutej. „Co je? Já se lek, že se ti něco stalo.“ „Ty vole Dany! Já vyhrál za dvacku, 12 a půl litru!!“ „To si děláš prdel? No to je dost, že ti to taky vyšlo“ a je na něm vidět, že to myslí upřímně. Sám nesází a sportu moc neholduje. Možná tak ještě automobilový závody a motorky. „Hele, tak já mažu, musím si to vybrat. Večer se ozvu a musíme to jít zapít. Chezovi zavolám, ten u toho nesmí chybět.“ Celej rozklepanej koukám na tiket a mířím si to na pobočku. Párkrát už jsem vyhrál, ale nejvíc to bylo pět tisíc. Tohle je už trochu víc a tak po cestě přemejšlím, jak s penězi naložím. Každopádně dva litry si musím schovat na Stratovarius do Žiliny a taky dvojku na Bullety do Prahy. Vlezu dovnitř a než stačím pozdravit, tak slyším Vendulu, jak huláká. „No to je dost, že jdeš. Já si říkala, jestli jsi ten tiket někde neztratil. Ráno jsem zapla počítač a nám to ukazuje hned, kolik budeme vyplácet. Když jsem koukla na čas podání tiketu, tak mě bylo jasný, že je to ten tvůj. No tak to už mě můžeš na to kafe pozvat“ a nádherně se usmála. V tu chvíli jsem zapomněl, že jsem to chtěl večer oslavit s klukama a už ze mě leze. „No jasně. A kdy se ti to hodí?“ „Třeba klidně dneska, jsem tady do pěti, tak co třeba v sedm na náměstí u kostela?“ a zase se na mě podívala těma krásnýma očima. „O.k., budu tam v sedm.“ říkám celej nervózní. Vendula mně vyplatila výhru. Dělalo to 12 572 korun. Těch sedm pětek jsem jí nechal dýško. Vyrazil jsem domů, abych se trochu zkulturnil. Žaneta už byla doma ze školy. Vrátil jsem ji těch pět stovek. Byla ráda a hlavně udivená. „Brácha, ty už někde makáš?“ „No skoro, měl bych jít v pátek, ale dozvím se to zítra. Něco málo jsem vyhrál, tak to musím s tebou srovnat.“ „A kolik jsi vyhrál?“ vyzvídala. „No, už mě toho moc nezbylo.“ Přece ji nebudu říkat, kolik to bylo, hned by to vyprdelila mamce a ta by po mě něco chtěla. Mám přes dvě hodiny čas. Mám se holit? Nemám se holit? Vezmu to jen strojkem na strniště, když se oholím celej, tak jsem oteklej. Připravil jsem si tričko Avantasia , rifle a k tomu si vezmu černý pumy. Ty mě přivez táta z Anglie, prej tam maj strašně levný hadry. Dorazila mamina. „Ty se někam chystáš?“ ptá se udiveně, když mě vidí se strojkem na holení v ruce. „Jen s klukama na pivko, vrátím se brzo.“ „A co ta práce? Byl jsi v tom hotelu?“ „Jo, byl, vypadá to nadějně, zítra se mají ozvat a pozítří bych už měl nastoupit.“ „No zaplaťpánbůh, tak ať ti to dopadne a nevožer se, znáš se, když jdete s klukama. Budu dělat koprovku s knedlíkem, tak si to až přijdeš, ohřej.“ „Neboj mami, pár piv a bez kořalky. Dorazím brzo.“ Tak jsem připravenej, za hodinku můžu vyrazit. Ještě si přečtu novej Spark, to je jedinej časák, kterej přečtu od začátku až do konce. Teď, když jsem vyhrál, tak bych si ho moh i předplatit. Vylez jsem z baráku, je půl sedmý, na námko to mám čtvrt hodiny, tak ať tam jsem radši dřív. Jedna z mála vlastností, které si na sobě vážím, je dochvilnost. Musím být vždycky všude přesně, nebo ještě o něco dřív. Sám nesnáším čekání. Vzal jsem si sebou dvojku, nevím, kam půjdem. Co kdyby chtěla Vendula někam na večeři. Čekám u kostela, je pět minut po sedmé. Tak snad mě tady nenechá tvrdnout dlouho. Každopádně čekám do půl osmý, pak to balím. Moje obavy byly zbytečný, před čtvrt na osm vidím, jak se od radnice blíží Vendula. Má na sobě těsný rifle Replay, špičatý černý koně a černou koženou bundu. Vlasy má do culíku a je lehce namalovaná. Je nádherná. Než jsem se nadál, tak je u mě. „Čááu, tak kam zajdeme?“a prohlíží si mě těma tmavýma očima. „Ahoj, nechám to na tobě. Já moc do kaváren nechodím, takže nevím, kde tady maj nejlepší kafe.“ „Tak zkusíme třeba Koráč, nevadí?“ O Koráči už jsem slyšel, ale nikdy jsem tam ještě nebyl. Je to větší bar, který se jmenuje El Corazón, což je španělsky srdce, ale tady se mu říká Koráč. O víkendech tam maj šíleně narváno a prej se tam i tancuje. Samozřejmě na disco, proto tam my metloši nechodíme. No, co, aspoň se tam podívám. „To víš, že ne. S tebou zajdu, kam budeš chtít.“ V Koráči bylo pár lidí. Sedli jsme si k vysokýmu stolu na barovky. Během chvilky dorazila servírka. Na hlavě růžovej melír, v nose a v puse piercing. „Čau Vendy, tak co si dáš?“ já jsem pro ni byl asi vzduch. „Ahoj Kajko, chvilku vydrž, my se mrkneme do nápojáku, jo?“ a s pobaveným výrazem vzala nápojový lístek. „To je Karolína, bydlí o patro níž, je trochu trhlá, ale hodná. Rozhodně nejsi její typ, jinak by tě nepřehlížela. Co máš rád k pití? Nebo si dáme jen to kafe?“ „Já kafe moc nepiju, ale jestli chceš, tak si dej. Co je to to Maxi Mojito XXL?“ „To neznáš?“ nechápe udiveně. „To děláme s holkama, když máme doma slezinu. Vezmeš velkej kyblík, dnes už prodávaj takový plastový nádoby na chlazení šampusu. Do něj nakrájíš limetky a ty pak vymačkáš takovým drtítkem. Pak se tam dá třtinovej cukr a znova všechno podrtíš, aby se to smíchalo. Na dno natrháš mátové lístky a do půlky kyblíku nasypeš ledovou tříšť. No a pak tam naleješ bílej rum, asi tak tři deci a doleje se to perlivou vodou. Hlavně se to musí pořádně rozmíchat. Ještě se to nazdobí mátou a pije se to dlouhýma brčkama.“ „Teda to byl přednes, to docela čumím. Víš, já jsem vyučenej kuchař/číšník, ale tohle vůbec neznám…“ moje slova přerušila Karolína. „Tak co vy dvě hrdličky, už víte, co budete?“ „Tak my si dáme to Maxi Mojito“ povídám a snažím se nemyslet na cenu v nápojáku. Drink za 450 korun, jsem teda ještě neobjednával. „Hmm, pán chce asi před Vendy zamachrovat“ rejpla si Karolína a zmizela za barem. „Toho si nevšímej“ směje se Vendula. „Ona už jiná nebude. Tak ty seš kuchař/číšník? A neznáš mojito? To by mě zajímalo, co vás tam teda učili. Já mám gympl a pak jsem zkoušela různý zaměstnání a nakonec jsem skončila v sázkovce. Ale není to tam zase tak špatný. Nijak se nepředřu a občas i něco vyhraju. My teda nesmíme sázet, máme to i ve smlouvě, ale to ti nikdo nedokáže.“ Karolína donesla drink a mě nedalo se nezeptat. „Hele a to se nebojíš sázet, když nesmíte, vždyť tě můžou vyhodit?“ „Já jsem Vendula a ne žádný Hele, tak mě říkej třeba Vendy a já ti budu říkat Arny, jo?“ řekla voprskle, ale tak roztomile, že i když nesnáším, když mě někdo říká Arny, tak jsem kývnul a Vendy pokračovala. „No, trochu se bojím, ale občas si přivydělám pěkný kačky. Stačí si vytipovat někoho, kdo sází za hodně a jakou má úspěšnost. Chodí k nám nějakej Hary, je mu tak kolem padesáti, asi restituent, nebo podnikatel a ten sází denně tak za desítku. Docela často vyhrává a určitě je v plusu. A to je tak asi jedinej, z těch pravidelnejch sázkařů. Zrovna nedávno hrál dva zápasy za deset tisíc a vyhrál 42 tisíc. Já to dala za stovku a čtyři kila byly doma. To víš, že se bojím dát to za víc, ale mně pár stovek měsíčně stačí.“ „To bysi mě mohla vždycky napsat sms, když to tam vopálí a já bych to dal třeba za pětikilo.“ „Jé, ty sis tak nenápadně řekl o moje číslo“ a začla se smát. „Tak mě nadiktuj to svoje a já tě prozvoním“ a už si vyndávala mobil. Prozvonila mě a já si ji uložil jako Vendulka. Pane jo, že bych se začal zamilovávat? Tak to by byl průser. Já, když se zamiluju, tak se chovám úplně jinak, než normálně. Koukám na mobil a mám tam novou sms. Píše Cheza. „Tak kde seš výherče? My tady s Danym na tebe čekáme a lupen už je samá čárka od piva, tak koukej dorazit.“ Vendy viděla, že čtu zprávu a povídá. „Tak co? Už tě naháněj kámoši? Jestli chceš, tak klidně jdi, já naštvaná nebudu.“ „Jo píšou, že na mě čekaj U Spratka, ale s klukama jsem furt, tak to pochopěj, když dnes tu výhru oslavím s tebou. A domluvili jsme si rande, tak tě tady přece nenechám.“ „Tak rande, jó? To jako, že spolu začínáme chodit? A rozřechtala se na celej bar. Snad si nevšimla, jak jsem zrudnul. „Promiň, já jsem to jako takhle nemyslel“ „Ne, neomlouvej se. Jsem blbá, že se tomu směju. Náhodou se mně líbíš a já teď s nikým nechodím.“ Úplně mně vyrazila dech a já nevěděl, co na to mám říct. Všimla si mých rozpaků a tak pokračovala. „Teda, jestli se ti líbím já a jestli někoho nemáš.“ „No, já moc na chození nejsem.“ To jsem ze sebe vyblil hovadinu a snažím se to zachránit. „Teda jako jsem, ale hodně jezdím na koncerty, nevím, jestli by se ti to líbilo, nevypadáš, že bys žrala metal a jezdila se mnou.“ „Na metal teda nejsem, ale to snad není důvod spolu nechodit. A kdo ví, třeba když s tebou jednou pojedu, tak se mě to bude líbit.“ A pak mě obejmula a já dostal tu nejkrásnější pusu v životě. Je to v prdeli! Jsem zamilovanej. To si zase vyslechnu od kluků keců. A co! Ať si klidně rejpou, tahle holka, třeba stojí za to. Dopíjíme mojito a já ho začínám pěkně cejtit. Normálně ten kyblík je prej pro osm lidí, tak se ani nedivím. Vendula už je taky solidně pinklá. Povídáme si o všem možným. Vyprávím historky z učňáku, na jakých kapelách jsem všude byl, taky o ségře a našich a najednou mě to připadá, že se známe už spoustu let. Vendy poslouchá taneční hudbu. Žere nějakýho Guettu. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale doma ji něco stáhnu a vypálím. Bydlí sama. Dostala byt po babičce v bytovce u nádraží. Prej se k ní budu muset podívat, jaký to tam má. Přijde mě, že na to jde nějak zhurta, ale to je tím chlastem. Kdyby mě ten byt chtěla ukázat ještě dnes, tak bych se nezlobil. Čert vem kluky. Dopíjíme mojito a blíží se půlnoc. „Vstáváš někam ráno? Já mám zítra a v pátek volno.“„Ne, nevstávám, akorát mě zítra maj volat z Kalicha, jestli mě přijmou. Jestli jo, tak v pátek nastupuju.“ „No tak to můžeme koupit v nonstopu nějaký víno a zajít ke mně? Teda jestli chceš?“ a podívala se na mě tak zvráceně, že se nedalo jinak odpovědět. „Tak o. k., zaplatím a můžeme vyrazit.“ Venku mě chytla za ruku a než jsme vyrazili, tak mě nádherně a pomalu začala líbat. Už jsem se nemoh dočkat, co se bude dít u Venduly doma. Po cestě k nádraží jsem koupil dvě sedmičky bílého vína u vietnamského spoluobčana. Vendy bydlí v docela pěkný bytovce s novou fasádou. Vyšli jsme do druhýho patra. Všim jsem si jmenovky na zvonku. Stálo tam: Vendula Tomková. Byt má teda útulnej a krásně zařízenej. Docela velká kuchyň s balkónem a obrovskej obývák s rozkládací koženou sedačkou. Zapnula plazmu a do dvd přehrávače dala disk. „Posaď se, já dojdu pro skleničky a otvírák na víno“ a zmizela někam do kuchyně. Na obrazovce svítí nápis: Simply Red-Live in Cuba. Za chvilku se objevil takovej zrzek s diamantem v zubech a začal zpívat. Někde jsem tu melodii už slyšel. Asi v rádiu. Docela jsem se do písničky zaposlouchal, že jsem ani neslyšel, jak z koupelny teče voda. Vyrušila mě až slova Venduly. „ Vykoupeme se spolu? Mám tady obrovskou vanu, tam se oba krásně vejdem.“ Co vám budu povídat. Tahle věta stačila a už jsem měl bouli v kalhotech. „Jasně, tak jdi a já tam hned přijdu.“ Sedím na sedačce a říkám si, jestli už mám jít. Jsem z toho trochu nervozní, na druhou stranu strašně nedočkavej. Vlezu do koupelny a vidím Vendy a kolem ní spoustu pěny. Slík jsem si trenky a hupsnul za ní. Určitě si všimla, že už mě pěkně stojí, protože se tak zvláštně usmála. Vana teda byla fakt velká, taková rohová. Sed jsem si do jednoho rohu a Vendy si sedla ke mně zádama, mezi mé nohy. Začal jsem ji hladit záda a vlasy. Najednou chytla mé ruce a přiložila si je na prsa. Má krásně pevný trojky a bradavky ji nádherně stojí. Musím říct, že nestály jen bradavky. Musela na zádech cejtit, že je opřená o něco, co je připravený prozkoumat její otvory. Po chvilce hraní s prsama jsem cítil, jak pomalu roztahuje nohy, a mé ruce zajely o něco níž. To co jsem ucítil, byla nepředstavitelná slast. Její kundička byla hladce oholená a jen uprostřed jsem nahmatal tenkou čárku. To už mě Vendy líbala a já cítil, že se můj klacek ocitá v její ruce. Uměla ho teda chytit zkušeně, protože netrvalo ani minutu a už to ze mě stříkalo. Připadal jsem si trošku trapně, že jsem byl hned, ale než jsem se nad tím moh zamyslet, už mě táhla do obýváku na sedačku. Tam mě hodila na záda a než jsem se nadál, sedla si na mě, pěkně do dřepu. V životě jsem neměl v posteli krásnější ženskou a ona to moc dobře věděla. Cítil jsem ho tam hluboko a myslím si, že i Vendy, protože po chvilce se začala klepat a sténat. Najednou rychle vstala a začala stříkat a strašně křičet. To byla paráda! Nikdy jsem ještě nezažil, aby partnerka měla mokrej orgasmus, ale věděl jsem, že už nic jinýho zažívat nikdy nechci. Vendula se na mě provinile podívala. „Nezlobíš se? Mě to takhle občas ulítne. Ty ho máš tak velkýho a tvrdýho, že byl strašně hluboko a já se neovládla.“ Tohle by chtěl určitě slyšet každej chlap. „Vendulko, proč bych se měl zlobit, to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažil…“ dál už jsem to nedomluvil, protože se ke mně opět přisála a já věděl, že tahle noc ještě zdaleka nekončí.