Život Křiváka - Kapitola 2.

Můj pokus napsat příběh obyčejného mladého kluka. Snad to bude někoho bavit a třeba se i zasměje. 

Takový pondělní ráno, jako je dnes, mně docela vyhovuje. Mamka ráno odešla do práce, chvilku po ní vypadla i Žaneta do školy a tak jsem doma sám. Zapnul jsem počítač a prošmejdil  torrenty na internetu, abych zjistil, co je novýho na metalové scéně. Dal jsem něco stahovat a zavolal mobilem Danymu. Dany je můj největší kámoš. Známe se už od základky a bydlíme na stejným sídlišti. Jeho otec má autodílnu a tak Danymu nic jinýho nezbylo, než se učit na automechanika. To dal celkem v pohodě a od tý doby je ve slušným zápřahu. A taky v solidní vatě. Nikde jinde bejt nemoh,než v dílně a tak se nemělo ani cenu ptát, kde je. „Čau Dany, tak v kolik to dneska zabalíš?“ „No zdááár, ty vole, tak to fakt nevím, doufám, že tady neztvrdnu do večera. Počkej na mě u Spratka.“ „O. k., po šestý tam budu.“ U Spratka to máme nejraději. Chodíme tam už od šestnácti. Majitelem je starej Majer a nikdy moc neřešil, kolik je komu let. Díky tomu se u něho schází spousta mladejch lidí. Teď už občas zajdeme i jinam, ale dříve, před osmáctinama, nám skoro nikde nenalili a to je u nás ve městě přes padesát hospod. Nedávno jsme to počítali a na to, že má Prouzov přes 25 000 obyvatel, je to docela dost. Prouzov je docela pěkný město na východě Čech. Když se kouknu na mapu, tak to vypadá, že je uprostřed republiky. Aspoň to má výhodu, že když jedu někam na koncert, mám to všude přibližně stejně. Zrovna příští měsíc se chystám do Prahy na Bullet For My Valentine. Je to poměrně nová kapela z Walesu a jejich hudba mě totálně vzala. Slyším tam odkaz starý Metalliky. Akorát nevím, kde na to vezmu. Jízdenka do Prahy, vstupenka a nějaký to pivko, to abych splašil tak patnáct kil. Z mamky těžko něco vytáhnu a Žanetě už dlužím pětikilo. Nachápu, jak to ségra dělá, ale pořád nějaký kačky má a to je ještě na škole. Snad večer u Spratka pochodím, starej Majer minule něco říkal, že bude potřebovat někoho na plac, tak s ním zkusím hodit řeč. V lednici jsem našel párky, tak doufám, že z nich mamka nechce večer dělat buřtguláš. Ne, že bych ho nezvládnul, ale moc jsem se toho na učňáku nenaučil. Když už mě na praxi šoupli do kuchyně, tak to bylo pořád jen škrábání brambor, loupání cibule a příprava obloh a salátů. Úplně jsem nesnášel, dělat cibulový základ. To pak stojíte dvě hodiny u obrovských pánví, stále musíte míchat, aby se vám to nepřipálilo. Paráda je potom jet domů MHD. Lidi od vás ustupujou, protože jste načichlí a smrdíte na tři metry. Nakonec jsem se rozhod, že ten buřtguláš udělám, aspoň bude mamina chvilku v klidu a ubyde jí práce s večeří. Raději jsem na netu kouknul na recepty. Docela se mně poved. Mám ho nejraději, když trošku vystydne. Do šestý zbývaly ještě tři hodiny a tak jsem si řek, že vyrazím do sázkovky a mrknu na nabídku. Sázení na sport, je po metalu mým druhým koníčkem. Sázím za dvacku nebo za pade, a když mám něco vyděláno, tak se odvážu tak za pětikilo. To ale poslední dobou nehrozí. Snad až seženu práci. Prošmejdil jsem kapsy a zjistil, že mám 250 kaček. No žádná sláva. Do hospody si musím nechat tak dvě kila a pádlo investuju do sázek. Na pobočce za přepážkou sedí zase ta černovláska. Nevím, jak se jmenuje, ale už tak půl roku po sobě pokukujem. Může jí být něco kolem dvaceti. Už jen kvůli ní se tady zdržuju o něco dýl, než je zdrávo. Koukám do nabídky. Klasická pondělní v půlce května. Pár fotbalových dohrávek, spousta tenisových turnajů na antuce, nějakej ten basket a play-off NHL. Vybral jsem devět tenisů a jeden fotbal. Za investovaný pade, to dělalo krásný tři tisíce, ale znáte to. Deset zápasů bez chyby, se povede jednou za čas. Stojím u okýnka, čekám, až mě ta kráska přepíše tiket do počítače. Pak zaplatím, už skoro odcházím a najednou slyším. „Hezká výhra. Co byste s tím dělal, kdyby to vyšlo?“ Úplně mě to překvapilo a tak chvilku trvalo, než jsem ze sebe vysypal. „No to nevím, asi bych vás pozval na kafe a za zbytek bych jel na koncert.“ Doufám, že si nevšimla, jak jsem zčervenal. Naštěstí se jen usmála a věnovala pozornost dalšímu zákazníkovi, co stál za mnou ve frontě. Po odchodu z pobočky jsem ji měl ještě chvilku v hlavě, než jsem začal přemejšlet zase o práci a jak to všechno udělám. Rozhod jsem se zajít ke Spratkovi už teď. Bylo docela prázdno. Obědy už opadly, a teď tady sedí jen pár štamgastů, co nemakaj. Za chvilku se to ale začne plnit a po šestý už bude slušně narváno. Dal jsem si desítku a cigára. Zased k našemu stolu, kterej máme hned u jukeboxu a fotbálku. Zatím nikdo ze známých nedorazil a tak koukám na dohrávku naší fotbalové ligy. České Budějovice-Ústí nad Labem. Docela slušná tragédie. Za první poločas nula střel na branku. Před chvilkou se objevil starej Majer, tak se pudu zkusit zeptat na ten kšeft. „Čau Lojzo, tak jak to vypadá, už máš někoho na plac?“ „Nazdar Křiváku, zejtra se má zastavit jedna kočka, a když se domluvíme, tak zůstane na zkoušku. Sám víš, že tady chci radši ženskou, ta přitáhne do hospody víc chlapů a o to je větší kšeft. Ale uvažuju dát do kupy zadní sál a rozjet tam pátky a soboty rockotéky. Tam se třista lidí nacpe jak prd a kdyby se to rozjelo, tak budu potřebovat někoho na vejpichy. Tak na tebe budu myslet.“ „Jo, tak dík.“ Docela mě zklamal, ale co jsem mohl čekat. Uvidíme, co se tady dnes sejde za lidi, třeba někdo něco dohodí. Do šesté zbejvá pár minut a začíná se to tady pomalu zaplňovat. U našeho stolu se mnou seděj ještě dva týpci, ale s těma se jen zdravím, jinak se moc neznáme. Kouknu ke dveřím a vidím, jak zrovna vchází Dany a s ním ještě Cheza. Cheza je slovák, který už v Prouzově bydlí asi deset let. Jinak pochází z Bratislavy a je mu 22 roků. Jeho matka se rozvedla a našla si tady novýho přítele. Když jsem se ho ptal, co to má za blbou přezdívku, tak mě vysvětlil, že když byl malej, chodil s otcem v Bratislavě na hokej, klub se jmenoval CHZJD Slovan Bratislava a to CHZJD znamenalo Chemické závody Juraje Dimitrova. Proto se mu říká Cheza a Slovanu fandí do dnes. Hlavně teď, když začali hrát ruskou KHL. Cheza má taky ségru, s kterou jsem skoro rok chodil, ale po gymplu začala dělat vejšku v Brně a tak to skončilo. Občas se s ní někde o víkendu potkám a stane se, že skončíme u ní doma. To pak od Chezy dobu poslouchám kecy, že jsem jeho budůcí švagřisko a že mě Zlatica pozdravuje a šialeně boská. Ale Chezu mám moc rád. Taky hlavně proto, že je metalák a má doma úžasnou sbírku cd a vinylů. Jeho otec jezdíval prej s Tublatankou jako bedňák a když se rozváděl s Chezovou matkou, tak mu věnoval svoji sbírku, kterou si teď Cheza doplňuje sám. V tomhle mu docela závidím, já mám všechno stažený a vypálený a on jen originály. Dnes už to sice nestojí pět stovek, jako před deseti lety, ale na mě to je pořád dost peněz. Cheza na to má. Je bedna na počítače a vydělává si vytvářením webových stránek a reklamou. Má i dost kontaktů na Slovensko. Že já blbec se neučil líp. „Zdar Křiváku, jak dlouho tady trůníš?“ „Mám třetí pivko. Sedejte. Tak sem se ptal starýho Majera na tu práci a hovno. Prej tady bude zkoušet nějakou novou kočku.“ „No, tak to abys rychle něco sehnal, protože za měsíc sou v Žilině Stratovarius a tam nesmíme chybět!“ povídá Cheza. „To vás ještě neomrzelo poslouchat ty měkký srágory?“ rejpe hned Dany. Dany je jiná liga. Ten jede jen v tý nejtvrdší muzice a asi nejměkčí co poslouchá, jsou Slayer. Já mám rád taky dost tvrdou hudbu, ale jak to postrádá melodiku, tak to vypínám. „Ty vole, tak Stratovarius bych dal hned“ vzpomínám na kapelu, která se mě dostala pod kůži už na základce. A než sme se nadáli, byla pomalu zavíračka. Jak se kecá o muzice, čas utíká nějak rychleji. Rozloučili jsme se u hospody, a že si zítra brnkneme. Když jsem dorazil domů, mamka s Žanetou už spali. Potichu jsem se vplížil do pokoje, abych ségru nevzbudil. Máme totiž 2+1 a tak nám nic jiného nezbylo, než mít společný pokoj. Zapnul sem telku bez zvuku a vyndal z peněženky tiket. Samozřejmě světlo od obrazovky Žanetu vzbudilo. „Já se z tebe poseru, to nemůžeš na ten teletext koukat až ráno? Teď už to stejně neovlivníš“ rejpla si ségra. „Sorry sestřičko, jen pět minut a vypínám to. Když to vyjde, máš deset procent“ povídám. Dopadlo to jako vždycky. Jedna chyba! To se zas bude blbě usínat. Ještě že jsem na to zvyklej. Příště se snad zadaří.