Jak je to v Belgii s fotbalovou mládeží.

Dnes jsem nešel do práce a tak mě napadlo, že se podívám na fotbalové hřiště, které mám 5 minut chůze od baráku.

Na hřišti pobíhali prckové a já začal zjišťovat informace, jak to v té Belgii vlastně hrajou. Zápas trvá 60 minut a je rozdělen na čtyři čtvrtiny. Po první patnáctiminutovce je dvě minuty přestávka a o poločase se odpočívá 10 minut. Hřiště je velké asi jako u házené, stejně jako branky, akorát o něco širší. Každý tým má čtyři hráče v poli a brankáře. Během zápasu se může kdykoliv střídat. Domácí tým Duffel hostil soupeře z Kontichu, což je předměstí Antwerp. Mistrovský zápas dětí narozených v roce 2008 skončil jasnou výhrou hostů 2:15. Výsledek není podstatný, ale několik postřehů mě docela zaujalo. Kromě rozhodčího jsou na hřišti i trenéři obou týmů, kteří své svěřence během zápasu dirigují kam si mají naběhnout a kdo má jaký post. U nás většinou trenér stojí u postranní čáry a jeho pokyny tak malé dítě v zápalu boje nevnímá. A tak je k vidění jeden velký roj u míče a zbytek hrací plochy zeje prázdnotou. V Belgii si to trenéři ohlídají přímo na place a tak se špunti od malička učí hlídat si svůj prostor. Další věc, která mě zaujala je podání ruky při faulu. Hráč, který udělá nedovolený zákrok ihned přiběhne a svému protějšku podá ruku. Trenéři jim to nemusí připomínat, protože je to pro ně automatické a je jen dobře, že je odmala učí fair play hře. Po závěrečném hvizdu jde každý hráč kopat penaltu a po její exekuci si běží podat ruku se všemi protihráči i s jejich trenérem. Na závěr se hráči obou týmů seřadí a oběhnou hřiště podél madel a každý dívák si s nimi musí plácnout. Byl to hezký zážitek, který mě trošku pokazil pohled na hlavní hřiště, kde se před zápasem rozcvičoval tým dorostu a většina hráčů měla v jedné ruce míč a v druhé mobil. Taková je dnes prostě doba a nic s tím bohužel nenaděláme.