Sázkařské historky-Kapitola 3. Pražské období

Kolem pětadevadesátého jsem se odstěhoval do Prahy. Svoji původní profesi, kterou jsem se vyučil, jsem vystřídal za profesi pingla. 

Asi jsem si myslel, že dobiju svět. Na druhou stranu nelituju a za těch 12 let za pípou, jsem zažil spoustu sportovních a sázkařských historek. Všechno se to semlelo úplně náhodou, kdy můj kamarád začal chodit s dívkou, která pracovala v Praze a její mamka měla v Holešovicích velký přízemní byt. Slovo dalo slovo a že prý nebude problém v Praze sehnat práci. Takže jsem vyrazil vlakem s dvěma igelitkami. V jedné jsem měl pár hadrů a v druhé flašku ferneta, aby to nevypadalo, že jsem přijel mezi cizí lidi jen tak. Po zazvonění mě otevřela majitelka bytu, představila mě třem holkám a oznámila mě, že s těmito dívkami budu obývat společný pokoj. No co víc si přát a to jsem ještě netušil, že v pokoji jsou jen dvě velké postele. Fernet se vypil, proběhlo klasické seznámení a šlo se spát. S holkami jsem se během pár dnů skamarádil. Jedna z nich se jmenovala Kamila a pracovala v jedné pivnici v Libni. Tak jsem tam s holkama za ní vyrazil. To jsem ještě netušil, že v té hospodě strávím příštích šest let a poznám spoustu nových lidí. Byla to taková zaplivaná čvrtá cenová, ale jelikož byla její poloha blízko metra a tramvajové zastávky, nebylo o kšefty nouze. Hospoda byla známá i tím, že do ní dříve chodíval pan Hrabal a zmínil se o ní ve svých dílech. Po letech mě potěšil článek, tuším že v Mladé Frontě, která psala několikaletý seriál o pražských restauracích. Když už jsme spolu s Kamilou měly pivnici v pronájmu, dorazil nějaký novinář a že prý o nás něco napíše. Po pár dnech to vyšlo a pamatuji si z toho tyto slova: "Záchody jsou hrozné, ubrusy děravé, většina z hostů asi nemá v pořádku trestní rejstřík, ale vládne tady klid a výčepákuv hard-rock." Takže si asi dovedete představit, jak to vypadalo. Ale to bych předbíhal. Po mém nástupu jsem se spřátelil se štamgasty, hlavně s těma v mém věku. Sice měli jiné zájmy než já, ale za to mě ukázali kouzla noční Prahy. První, koho jsem poznal přes můj koníček, byl Kapoun. Chlápek kolem pětačtyřiceti, který chodil každý den na šest až osm piv (podle jeho slov dešťovek). Sedával sám, s nikým moc nekomunikoval, nohu přes nohu a v ruce svoji oblíbenou cigaretu Gauloises. S klukama, kteří seděli u výčepu, jsme pár měsíců koumali, co je zač a proč s nikým moc nemluví. Už ani nevím, kdo mu vymyslel přezdívku Kapoun, ale má ji dodnes. Dost často sledoval televizi, hlavně když byl nějaký sportovní přenos a díky tomu jsme spolu začali víc komunikovat. Z Kapouna se vyklubal zábavný člověk, který byl svůj a hlavně se vyznal v sázení. Po čase, když už jsme byly kámoši, tak z něj vylezlo, že dělal černýho bookmakera přes koně a to nejen  v Chuchli. Dokonce jezdil nabírat sázky i do Budapešti. To mě připomíná příběh pana Horáčka. O něčem podobném píše ve své knize: "Kdo víc vsadí, ten víc bere."  Ale nemám důvod Kapounovi nevěřit. Kapoun byl vůbec zvláštní týpek. Měl zajímavý slovník a strašně rád sázel. Pamatuju, že nás taky dokázal pěkně vopucovat. Bylo před zavíračkou a v hospodě zůstal jenom on a Čudla. O tom se taky ještě časem zmíním. Slovo dalo slovo a že zajdem na pivko do non-stopu. Když se vyšlo z hospody, tak asi sto metrů byla tramvajová zastávka, kde jezdili linky 3, 10, 24 a 25. Najednou Kapoun povídá: "Kolikátka pojede od Bulovky, až přijdeme na zastávku?" A že prý jezdí čtyři linky, tak to musí být 4 ku 1. Dal jsem kilo na trojku a Čudla na desítku, a jelikož jsem nechtěl zůstat pozadu, tak jsem Kapounovi nabral dvacetčtyrku za dvě kila. Čekalo se asi dvě minuty a pak jsem uviděl, jak se od zámečku řítí čtyřiadváca. Do Kapouna šlo ode mě sedm kil a hned bylo po náladě. V non-stopu se popíjelo a za chvilku z něj vylezlo, že má jízdní řád nadupanej ( ještě aby ne, když každý večer chodil v podobnou dobu kolem) a že nás zve, když to byla taková malá facha. To byl prostě Kapoun. Po čase začal u mě v hospodě dávat každý čtvrtek s Čudlou plátýnko. Do té doby jsem Gotes neznal, ale hned se mně zalíbil. Když ho Kapoun poprvé donesl, byl nádhernej. Karty nalepené na ubruse, samozřejmě pravé voskové piatniky. Vysvětlil pravidla, takže jsem byl hned o tři kila lehčí. Naštěstí mně karty nikdy moc nebrali. Nehrál se nijak zvlášť divokej gotes. Maximum na kartu byly tři stovky a minimum dvacka. Když se klukům dařilo, tak točili i osmou kartu a kdo ji měl vsazenou, dostal zpátky vklad. Dodnes pamatuju některé Kapounovi názvy karet. Červená osma= Karlovy Vary, žaludská osma=sedí na prdeli a troubí, žaludská devítka=chcíplej pták, zelený spodek=malej galant, zelený svršek=velkej galant nebo zelená osma=sloník. Když už jsem u té zelené osmičky, tak každý čtvrtek večer se scházela parta asi deseti lidí, mezi nimi i ženský a jedna z nich byla docela hravá. A hlavně sázela pokaždé na zelenou osmičku, takže po pár týdnech dostala přezdívku Sloník. Takové lidi, jako byla ona, měli Kapoun s Čudlou nejraději. Pořád sázeli stejné karty a to nebyl pro Čudlu problém je namíchat někam dospod a občas je vypustit, aby se neřeklo. Jo, nebyly to špatný časy. Pamatuju, když Sparta v sezoně 1999/2000 postoupila do druhé fáze Ligy mistrů. Měla ve skupině Barcelonu a to bylo něco na mě. Jelikož jsem Spartu nikdy moc nemusel, tak jsem od rána v den zápasu pošťuchoval štamgasty, samozřejmě ty sparťanské a že jich nebylo málo. Najčastější moje věta byla: "Dostanete tam bůro!" A abych je ještě víc naštval, tak jsem vyrazil na pobočku, že dám přesný výsledek. Kurz na 5:0 pro Barcu byl 25:1. Chtěl jsem dát dvě stovky, ale výhra 5 tisíc mě nepřišla moc velká, tak jsem tam ještě prdnul zápas ze stejné skupiny. Sparta měla ve skupině ještě FC Porto a Herthu Berlín. Hrálo se v Portu a tak jsem vsadil, že poločas bude kříž a na konci jednička. Kurz byl něco málo přes 3:1, a když se to vynásobilo s Barcelonou, tak to dělalolo za dvě stovky něco přes šestnáct tisíc. V podvečer jsem koupil trochu dobrého jídla a pití a zasedl doma k televizoru. Barcelona Spartu mlela, ale ne a ne to tam spadnout. Ve 38. minutě dostal červenou kartu Martin Hašek a za těch zbývajících sedm minut do přestávky Barca dvakrát trestala. Říkal jsem si, že je to nadějné, ale byl jsem nohama pevně na zemi. Do druhé půle Barcelona vlítla a čtvrt hodiny před koncem už to bylo 5:0. Těch posledních 15. minut pro mě byla hrůza. Věděl jsem poločasový výsledek z Porta (0:0), takže to bylo nadějné. Jenže na sparťanskou branku se valil jeden útok za druhým. Něco pochytal mám dojem Poštůlka a zbytek spálili barcelonští útočníci. Konečný výsledek zněl 5:0 a já hned ladil teletext. Na něm se objevilo FC Porto- Hertha Berlín 1:0, branka Ljubinko Drulovič a pod tím dodatek, zápas přerušen pro výpadek elektrického proudu. To bylo hrozných dvacet minut, než tam naskočil konečný výsledek a já se mohl zaradovat. Udělat kurz 80:1 ze dvou zápasů, se nestává moc často. Druhý den jsem tiket okopíroval, nechal zvětšit a vyvěsil v hospodě. Moc se to sparťanům nelíbilo, ale samozřejmě jsem to oslavili s nimi, takže ani moc nebublali. Pěkná výhra na přesný výsledek se mně povedla ještě jednou a samozřejmě že v tom měl prsty Kapoun. Teda abych byl přesnější, dal mě dobrej impuls. Bylo to ještě dřív, než zmiňovaná Sparta na Barceloně, a sice v roce 1998 na mistrovství světa ve Francii. Dopoledne jsem vyrážel na chalupu na Jičínsko a musel jsem se ráno zastavit v hospodě něco zařídit. Kapoun už tam jako obvykle seděl, popíjel svoji dešťovku a četl noviny. Na chvilku jsem k němu zasedl a téma bylo jasný. Mistrovství světa ve fotbale. Probírala se hlavně prohra Španělska s Nigérií a najednou Kapoun povídá: "Víš co je divný? Že se už odehrálo jedenáct zápasů a ještě žádnej neskončil klasickým fotbalovým výsledkem 2:0." Nějak jsem to neřešil, ale někde v hlavě mě to utkvělo a to bylo pro zbytek dne moc důležitý. Před obědem jsem vyrazil a kolem druhé se dělala zastávka v Jičíně na nákup jídla. Přítelkyni jsem poslal nakoupit a mé kroky směřovali do sázkovky. V ten den se na mistrovství světa hráli tři zápasy. Anglie-Tunisko, Rumunsko-Kolumbie a Německo-USA. Po prozkoumání nabídky jsem si najednou vzpomněl na Kapounova slova a hned jsem hledal kurzy na přesné výsledky. Rozhodl jsem se dát Anglii a Německo, že oba týmy vyhrají své zápasy 2:0. Na Anglii byl kurz 7:1 a na Německo 6:1. Za obvyklé dvě stovečky to dělalo 8 400 korun. To mě samozřejmě bylo málo a tak jsem k tomu přidal výhru Rumunska v prvním poločase v kurzu 3:1. Celkový kurz byl 126:1 a za ty dvě kilo to dělalo něco málo přes dvacet pět tisíc a to už se mně líbilo. Tiket jsem podal a těšil se, jak dám na chalupě telku do okna a u pivka zkouknu všechny tři fotbálky. První mač hrála Anglie s Tuniskem. Fotbal to byl nijakej a těsně před odchodem do kabin dával na 1:0 Alan Shearer. Ve druhém poločase to bylo opět nezáživné a už jsem se loučil s tiketem, když v 89.minutě zavěsil Paul Scholes. Říkal jsem si:"No prosím, ten Kapoun má ale věci." Každopádně jsem z toho vědu nedělal, protože mě čekali ještě dva zápasy. V podvečer o půl šesté nastoupilo mužstvo Rumunska proti Kolumbii, za kterou nastupoval můj oblíbenec Carlos Valderrama. Ale sázka je sázka a tak jsem tlačil Rumuny, aby mě ten poločas uhrály. Za Rumunsko tehdy nastupovali hvězdy jako Hagi, Munteanu nebo Popescu, ale na poločasovou výhru to nevypadalo. Musím také zmínit, že na tomto mistrovství světa byla zavedena novinka a to sice taková, že čtvrtý rozhodčí ukazoval na světelné tabulce o kolik se bude nastavovat. Probíhala už 45. minuta a koukám, že se budou nastavovat dvě minuty. Říkám si, že už je to v prdeli a najednou po levé straně utekl Adrian Ilie a z úhlu propálil kolumbjiského golmana. Moje radost byla obrovská a přítelkyně, která šla zrovna kolem, to okomentovala slovy: "Co blbneš, vzdyť dali gól nějaký cikáni". Neměla ani tucha o tiketu a poslouchat nějaké řeči o vyhozených dvou kilech jsem zrovna nemusel. Už jsem se těšil na večerní zápas Němců, jak si užiju ten správný adrenalin a vůbec jsem se nemýlil. Začalo se v devět večer a když jsem si přečetl zahajovací sestavu Německa, tak jsem ani na chvilku nepochyboval, že si Američané odvezou větší nadílku, než mých vytoužených 2:0. V útoku Jurgen Klinsmann s Oliverem Bierhoffem a jména jako Kohler, Moeller, Hassler, Jeremies nebo Reuter naháněla hrůzu a to na lavičce zůstal ještě Lothar Matthaeus. Taky v desáté minutě zavěsil Moeller a do přestávky to mohlo být výraznější. Ještě že v brance amíků čaroval Kasey Keller. V 67. minutě dal na 2:0 Klinsmann a mě začalo to pravé adrenalinové peklo. Američani to otevřeli a na jejich branku se valil jeden útok za druhým. To co spálil Bierhoff, mě dodnes nikdo nevysvětlí a já se díky tomu mohl radovat z krásné výhry. Samozřejmě nebýt Kapounovi myšlenky, tak by mě to ani ve snu nenapadlo. Ale abych nepsal jen o výhrách, i když musím říct, že většina sázkařů se s prohrami nechlubí, tak se podělím o několik smolných příběhů. Jeden čas jsem bydlel v Čakovicích, kde žádná pobočka nebyla a tak abych uspokojil svůj sázkařský chtíč, jsem chodil do trafiky, která provozovala kromě sazky a sportky i sázky kurzové. Tiket se vyplňoval formou křížkování jako u sportky a sestavit takový kombík nebyla žádná sranda. Na akovku šlo dát maximálně deset zápasů a minimální vklad byl deset korun. Jednou takhle v sobotu ráno mažu pro sport a říkám si, že když už jsem tady, tak spáchám nějaký tiket. Nechtělo se mě nic koumat a tak jsem dal dvacet tiketů, na každém deset zápasů a křížkoval jsem tam, co mě přišlo pod ruku. Zaplatil jsem 200 korun a nepočítal jsem s nějakým úspěchem. V neděli, kolem šesté večer jsem začal s kontrolou u teletextu a jeden tiket za druhým končil v koši. Teda až na ten poslední. Byla na něm směs hokeje a fotbalu. Z deseti zápasů jsem měl osm trefených, mezi nimi i dvě hokejové remízy a čekal jsem na dva zápasy maďarské fotbalové ligy. Výhra na tiketu byla přes 98 tisíc a začátek obou zápasů byl v neděli v 17. hodin. To znamenalo, že začali druhé poločasy. První zápas jsem měl MTK Budapešť doma a samozřejmě jedničku. Průběžný výsledek byl 3:0, takže jsem už začínal tušit, že budu čekat na poslední zápas. Nervozita stoupala. Ještě aby ne, když šlo pomalu o sto tisíc. Byl to zápas Zalaegerszek-Szekesfehervár a já mě na tiketu kříž. Krátce po půl sedmé koukám na teletext. MTK už 4:0 a v Zalaegerszeku stále bez branek. Říkám si: "Ty vole, to už musí vydržet!" Poslední čtvrthodinku jsem byl nervozní, jak prase před zabíjačkou. Krátce před sedmou už naskakovaly konečné výsledky zápasů, co začali v pět odpoledne. V maďarské lize potvrzeny všechny konečné, samozřejmě kromě toho mého zápasu. Tam stále bez branek a každou chvilku musel být konec. Už jsem to nevydržel a chodil sem a tam a koukal na obrazovku asi tak dvacetkrát za minutu. A pak už se rosvítil konečný výsledek. 1:0 pro domácí. Nemohl jsem tomu uvěřit. Takové zklamání jsem ještě nezažil. Normálně se mně chtělo brečet. Když jsem se trochu oklepal, tak jsem volal kamarádovi, který měl doma počítač a musel mu sdělit, co mě potkalo za smůlu. Náš rozhovor zakončil větou: "Kdybys čekal na jedničku, tak je koza a když čekáš na kozu, tak tě zeserou někdy na konci. Po deseti minutách mě ještě dostala jeho sms. Zněla přesně takto: ZALAEGERSZEK- SZEKESFEHERVAR 1:0, 94 MINUTA Z PENALTY, JSOU TO Z...I! Můžete si domyslet, jaké tři písmena tam chybí.